Pro začátek...
Uf. No upřímně jsem si myslela, že tahle doba rodičovskýho blogování se mi fakt vyhne.
Já totiž ještě před deseti lety frčela v blogování o the sims, to začla moje kariéra v blogískový oblasti. Teda náznaky tam byly už předtim, kdy jsem psala o w.i.t.c.h., ale to jsem vlastně jenom kopírovala kopírovaný. Ty sims byly aspoň vlastní obsah. Pak přišla puberta a všechny mý blogy zčernaly, hlásaly nenávist (ne jako se o ní mluví dneska, jako rasismus a tak. Já nenáviděla všechny!), sebevražedný tendence, no klasika. Vono to asi nikdy pak neskončilo, jenom se to pak změnilo v takový rádoby umělecký zatrpklý antibásně.
A teď najednou tohle. Bydlim ve vlastnim, mam vedle sebe muže, dítě a psa. No a na co si teď stěžovat? Na školu už to nejde, na rodiče - no, to sice můžu, ale snazší je jim občas nebrat telefony. Za všechno si teď můžu sama a tak si radši nestěžuju. A něco s tim dělám, nebo se aspoň snažim. A nebo prostě jenom tiše remcám a svojí vinu si nepřiznám.
Ale ta chuť vypsat se z toho mi zůstala. Vždycky jsem prostě potřebovala mít to svoje virtuální místečko, kam můžu cpát všechno, co se mi honí v palici. Teď to všechno spamuju sestře na fejsbuku, ale je mi to už trapný a navíc toho ze sebe potřebuju dostat víc.
Takže jsem tady. Čau.
N., 23 let.
Asi tak přesně před rokem jsem si myslela, že umírám na rakovinu dělohy, ale ukázalo se, že mi v břiše roste potomek. Přestala jsem hýřit, ono už to k tomu stejně směřovalo, protože ty poslední dva alkovečery - jeden prosincovej a jeden lednovej - to jsem se ráno tak tak taaaak děsně styděla, že už jsem myslela, že nikdy nevylezu z domu. Nebo ani z postele. Vzali mě v tu dobu "do učení" v jednom tatérskym salonu.
Tejden na to spěchám ráno na dějiny umění a vzpomenu si, že jsem vlastně chtěla počůrat ten těhutest. Rychle močim do skleničky, ruce celý očůraný, i někde na silonkách to skončilo... no a máčim to tam. Jak člověk jindy čekal, jestli se neoběvěj dvě čárky ještě hodinu po namočení, tak tady to bylo nějak hodně rychlý. Zmateně čtu návod ve slovenštině, polštině, němčině a až nakonec v češtině.
Tyvole.
Házim na sebe kabát a mažu po schodech ven, volám L. (=můj muž, jen nejsme oddaní)... "Hej, tak jsem si dělala ten test, jo... a vyšlo to." "co? jakej test? do jaký bradavický koleje patříš?"
V rámci rozhozenejch těhotenskejch hormonů jsem někdy v březnu zavelila, že nutně potřebuju krásnýho a roztomilýho psíka, nejlépe zachráněného ze spárů zlého útulku. Nejdřív to nevypadalo, že by mi něco takovýho vůbec prošlo, ale nakonec jo. Pomohl mi Lubův známý z práce, který neustále mluvil, jak má rád psy. A potom, že L. vyjel na nějaký psytrance techno na statku, kde náhodou nabízeli štěňata a měli tam hodně psů a můj milý jimi přijel domů okouzlen, že psi jsou super zvířata a že bychom si jednoho teda mohli pořídit.
Já se zaradovala, rozjela internet a našla tři vhodné kandidáty, na které bychom se někdy mohli jet podívat do útulku.
Největší sympaťák (podle fotky i popisu) se nacházel v útulku ve Dvoře Královém nad Labem, tak jsme naplánovali výlet ještě s mou sestrou, jejím mužem a jejich psem Edou. Lub si nepamatoval, jakže ten pes vlastně vypadal a jak se jmenoval a říkal, že bychom se mohli třeba podívat na ty psíky a vyvenčit prostě toho nejsympatičtějšího. Takže jsme se takhle domluvili. Koupili jsme cestou ve Dvoře vodítko, pro případ, že bychom si ho vzali domů a došli k útulku. No a jakmile nás pustili dovnitř, přiběhl za náma ten černobílej sympaťák, kterýho jsem znala z fotky. L. říkal "jéé tenhle nás přišel přivítat, toho bychom si mohli zkusit vyvenčit!" a já mu vysvětluju, že přesně za timhle jsme sem vlastně přijeli.
No a na procházce už je jasno, úplně si nás to pako obmotá kolem prstů. Vlakem nás domů jede o jednoho víc :))
No a pak různý patálie s Vilem než byla Anž venku, jak se nám zaběh jednou, dvakrát, třikrát... jak jsem se snažila ho něco naučit. Seznámení s tim šílenym charakterem, snaha s tim něco dělat, vyhaslý naděje a pochopení. Vedra v srpnu, v září celkem pokračujou a ve středu třináctýho tu se mnou byla najednou i Anž.
A takhle jsme začli a já bych vám tady občas ráda povídala o tom, co všechno se daří Viloj za průsery, jak se kámošej s Anž, jak úspěšně či neúspěšně mámuju a podobný.
Čau,
N.
Já totiž ještě před deseti lety frčela v blogování o the sims, to začla moje kariéra v blogískový oblasti. Teda náznaky tam byly už předtim, kdy jsem psala o w.i.t.c.h., ale to jsem vlastně jenom kopírovala kopírovaný. Ty sims byly aspoň vlastní obsah. Pak přišla puberta a všechny mý blogy zčernaly, hlásaly nenávist (ne jako se o ní mluví dneska, jako rasismus a tak. Já nenáviděla všechny!), sebevražedný tendence, no klasika. Vono to asi nikdy pak neskončilo, jenom se to pak změnilo v takový rádoby umělecký zatrpklý antibásně.
A teď najednou tohle. Bydlim ve vlastnim, mam vedle sebe muže, dítě a psa. No a na co si teď stěžovat? Na školu už to nejde, na rodiče - no, to sice můžu, ale snazší je jim občas nebrat telefony. Za všechno si teď můžu sama a tak si radši nestěžuju. A něco s tim dělám, nebo se aspoň snažim. A nebo prostě jenom tiše remcám a svojí vinu si nepřiznám.
Ale ta chuť vypsat se z toho mi zůstala. Vždycky jsem prostě potřebovala mít to svoje virtuální místečko, kam můžu cpát všechno, co se mi honí v palici. Teď to všechno spamuju sestře na fejsbuku, ale je mi to už trapný a navíc toho ze sebe potřebuju dostat víc.
Takže jsem tady. Čau.
N., 23 let.
Asi tak přesně před rokem jsem si myslela, že umírám na rakovinu dělohy, ale ukázalo se, že mi v břiše roste potomek. Přestala jsem hýřit, ono už to k tomu stejně směřovalo, protože ty poslední dva alkovečery - jeden prosincovej a jeden lednovej - to jsem se ráno tak tak taaaak děsně styděla, že už jsem myslela, že nikdy nevylezu z domu. Nebo ani z postele. Vzali mě v tu dobu "do učení" v jednom tatérskym salonu.
Tejden na to spěchám ráno na dějiny umění a vzpomenu si, že jsem vlastně chtěla počůrat ten těhutest. Rychle močim do skleničky, ruce celý očůraný, i někde na silonkách to skončilo... no a máčim to tam. Jak člověk jindy čekal, jestli se neoběvěj dvě čárky ještě hodinu po namočení, tak tady to bylo nějak hodně rychlý. Zmateně čtu návod ve slovenštině, polštině, němčině a až nakonec v češtině.
Tyvole.
Házim na sebe kabát a mažu po schodech ven, volám L. (=můj muž, jen nejsme oddaní)... "Hej, tak jsem si dělala ten test, jo... a vyšlo to." "co? jakej test? do jaký bradavický koleje patříš?"
V rámci rozhozenejch těhotenskejch hormonů jsem někdy v březnu zavelila, že nutně potřebuju krásnýho a roztomilýho psíka, nejlépe zachráněného ze spárů zlého útulku. Nejdřív to nevypadalo, že by mi něco takovýho vůbec prošlo, ale nakonec jo. Pomohl mi Lubův známý z práce, který neustále mluvil, jak má rád psy. A potom, že L. vyjel na nějaký psytrance techno na statku, kde náhodou nabízeli štěňata a měli tam hodně psů a můj milý jimi přijel domů okouzlen, že psi jsou super zvířata a že bychom si jednoho teda mohli pořídit.
Já se zaradovala, rozjela internet a našla tři vhodné kandidáty, na které bychom se někdy mohli jet podívat do útulku.
Největší sympaťák (podle fotky i popisu) se nacházel v útulku ve Dvoře Královém nad Labem, tak jsme naplánovali výlet ještě s mou sestrou, jejím mužem a jejich psem Edou. Lub si nepamatoval, jakže ten pes vlastně vypadal a jak se jmenoval a říkal, že bychom se mohli třeba podívat na ty psíky a vyvenčit prostě toho nejsympatičtějšího. Takže jsme se takhle domluvili. Koupili jsme cestou ve Dvoře vodítko, pro případ, že bychom si ho vzali domů a došli k útulku. No a jakmile nás pustili dovnitř, přiběhl za náma ten černobílej sympaťák, kterýho jsem znala z fotky. L. říkal "jéé tenhle nás přišel přivítat, toho bychom si mohli zkusit vyvenčit!" a já mu vysvětluju, že přesně za timhle jsme sem vlastně přijeli.
No a na procházce už je jasno, úplně si nás to pako obmotá kolem prstů. Vlakem nás domů jede o jednoho víc :))
No a pak různý patálie s Vilem než byla Anž venku, jak se nám zaběh jednou, dvakrát, třikrát... jak jsem se snažila ho něco naučit. Seznámení s tim šílenym charakterem, snaha s tim něco dělat, vyhaslý naděje a pochopení. Vedra v srpnu, v září celkem pokračujou a ve středu třináctýho tu se mnou byla najednou i Anž.
A takhle jsme začli a já bych vám tady občas ráda povídala o tom, co všechno se daří Viloj za průsery, jak se kámošej s Anž, jak úspěšně či neúspěšně mámuju a podobný.
Čau,
N.
Comments
Post a Comment