Storytajm
Učte svý psy přivolání, ať nedopadnete jako já...
Vil je takovej klasickej neposlouchavej útulkáč. Tahá na vodítku, neslyší na přivolání, sedne jenom když se mu chce. Měla jsem fakt ambice to všechno napravit a udělat z něj šikovnýho poslouchavýho pejska, ale... no. prostě to nějak furt nejde.
Je to takový v kruzích zamotaný. Chvíli to jde, tak člověk povolí, pes poslouchat přestane, chvíli vám to ani nepřijde a pak to překročí mez. Takže nastolíte tvrdej režim a po nějaký době to zase jde, pak zas povolíte, ... a takhle furt do kola.
V létě jsem s Vilem byla fakt skvěle sladěná, běhal na přivolání a vůbec, dokonce jsme ho nechávali chodit večer po městě navolno a bylo to super. Občas zaběhnul do luxusní restaurace stropit nějakej povyk, ale jinak chodil hezky po chodníku jen trošilinku napřed. No ale všechno se to změnilo mym odjezdem do porodnice, kdy se o Vila staral kdekdo, jenom já ne. Můj muž to v tý době tolik nežral, tu psí výchovu, bral to tak, že je to přece svobodnej pes a může si svobodně běhat jak chce. No a Vil během těch pár dnů v porodnici a pak následujících dvou tejdnů, kdy jsem moc nevylejzala ven, děsně zvlčel a přestal absolutně poslouchat. Pravidla, který platily na naší oblíbený trase, platit přestaly. Vil místo aby na mě čekal, tak podlejzal plot do fabriky a cizích zahrádek.
No a pak se řeklo, že bez dlouhý šňůry to nepude. Takže už je půl roku na stopovačce s tim, že tak dvakrát tejdně má svobodu na nedaleký louce, kam můj muž chodí do sauny.
Já ho beru většinou na vodítko, protože vyrážim ven s Anž v šátku a nebo v kočáře a ani jedno z toho nejde moc skloubit s dlouhou šňůrou. Ráno vyrážíme na procházku, během který si udělám nákup na oběd a celý je to pro psa dosti nezábavný. Po obědě a kafíčku se jde většinou na dlouhou procházku s kočárem, kdy se Vil snaží zběsile tahat mě a kočár, dokud to nevzdá a nepodvolí se našemu pomalýmu tempu. Procházka sice probíhá na krátkym vodítku, ale trvá tak dvě, tři hoďky a jak se půlku tý procházky Vil pere se mnou a vodítkem a kočárem, tak je vlastně většinou jakžtakž utahanej. Večer pak jde na dlouhou šňůru podel řeky, ale to nebejvá v mý režii.
No a nedávno se mi stala zase taková klasická příhoda. Vyrazila jsem na dlouhou odpolední procházku, byly to ty dny, kdy začínalo celkem mrznout, tak kolem -3 stupňů bylo, ale vítr jak ďas. No a já to nejdřív chtěla zkrátit, ale nakonec mi Anž hezky usnula a mě bylo líto jí vozit zase domů. Takže jsme tak procházeli krajinou, občas jsem měla tendenci zkusit Vila pustit i na volno nebo že by za sebou tahal šňůru, ale nakonec jsem neměla odvahu to řešit s kočárem. Byla to fajn procházka, v hlavě mi hrálo "na záchodě nejsi sám, je tam s tebou harmasan" furt dokola, zpívala jsem si to i nahlas, kdykoliv jsem měla za to, že jdu krajem úplně sama... no, když mě ta paní pak předbíhala, připadala jsem si trochu trapně... ale. jsem zvyklá..
No a jdeme domů. Ještě jsem se stavila pro kondenzovaný mlíko, protože mě chytla mlsná a vymyslela jsem si plán na super ňaminu. Jdem takovou sídlištní krajinou, takovou tou typickou panelák - zeleň se starym zrezlym hřištěm pro děti - panelák - kus zeleně - panelák - parkoviště - panelák... No a v těch místech se mi Vil nějak debilně zamotal vodítkem mezi ruce, kočár a spadly mi u toho snad i rukavice na zem. A když řešim tu vodítkovou hádanku a podávám si konec vodítka z ruky do ruky, Vil chytře zatáh. A... byl... volný. Kurvadráát, zařvala jsem na sídliště, jako správná matka s kočárem, a vrhla se po konci vodítka. Po tomhle výpadu teprve Vilovi došlo, že je volnej a řádně toho využil. Běhal tam zběsile mezi panelákama, kolem mě vždycky rychle proběh jen aby se mi moh řádně vysmát. Já tam stála s kočárem jak vopařená. K tomu se mi začla Anž budit a bylo potřeba s kočárem houpat, aby nebrečela. A taky už na mě pěknou dobu šla děsná potřeba čůrat. Boží. Sedla jsem si trucovitě na lavičku s tim, že až to Viláka přestane bavit, tak přijde sedne si vedle mě. Tahle domluva totiž vždycky nakonec funguje. No ale byla kláda. A čůrat. A dítě v kočárku.
Nakonec mě zachránila paní se psem, která šla okolo. Vidim jí procházet, tak za ní zběsile letim, jestli bych si nemohla pohrát s jejím pejskem, že by mi to mohlo pomoct nalákat toho svýho, kterej mi zdrhnul. No a ani jsem to nestihla doříct a Vil byl u nás. Sotva zbystřil, že si užuž hraju s cizím pejskem, začal mi to děsně závidět a chtěl se přidat.
A byl lapen. Běželi jsme domů a všechno hezky dopadlo.
Až na to, že jsem si nestihla sundat spoďáry.
Vil je takovej klasickej neposlouchavej útulkáč. Tahá na vodítku, neslyší na přivolání, sedne jenom když se mu chce. Měla jsem fakt ambice to všechno napravit a udělat z něj šikovnýho poslouchavýho pejska, ale... no. prostě to nějak furt nejde.
Je to takový v kruzích zamotaný. Chvíli to jde, tak člověk povolí, pes poslouchat přestane, chvíli vám to ani nepřijde a pak to překročí mez. Takže nastolíte tvrdej režim a po nějaký době to zase jde, pak zas povolíte, ... a takhle furt do kola.
V létě jsem s Vilem byla fakt skvěle sladěná, běhal na přivolání a vůbec, dokonce jsme ho nechávali chodit večer po městě navolno a bylo to super. Občas zaběhnul do luxusní restaurace stropit nějakej povyk, ale jinak chodil hezky po chodníku jen trošilinku napřed. No ale všechno se to změnilo mym odjezdem do porodnice, kdy se o Vila staral kdekdo, jenom já ne. Můj muž to v tý době tolik nežral, tu psí výchovu, bral to tak, že je to přece svobodnej pes a může si svobodně běhat jak chce. No a Vil během těch pár dnů v porodnici a pak následujících dvou tejdnů, kdy jsem moc nevylejzala ven, děsně zvlčel a přestal absolutně poslouchat. Pravidla, který platily na naší oblíbený trase, platit přestaly. Vil místo aby na mě čekal, tak podlejzal plot do fabriky a cizích zahrádek.
No a pak se řeklo, že bez dlouhý šňůry to nepude. Takže už je půl roku na stopovačce s tim, že tak dvakrát tejdně má svobodu na nedaleký louce, kam můj muž chodí do sauny.
Já ho beru většinou na vodítko, protože vyrážim ven s Anž v šátku a nebo v kočáře a ani jedno z toho nejde moc skloubit s dlouhou šňůrou. Ráno vyrážíme na procházku, během který si udělám nákup na oběd a celý je to pro psa dosti nezábavný. Po obědě a kafíčku se jde většinou na dlouhou procházku s kočárem, kdy se Vil snaží zběsile tahat mě a kočár, dokud to nevzdá a nepodvolí se našemu pomalýmu tempu. Procházka sice probíhá na krátkym vodítku, ale trvá tak dvě, tři hoďky a jak se půlku tý procházky Vil pere se mnou a vodítkem a kočárem, tak je vlastně většinou jakžtakž utahanej. Večer pak jde na dlouhou šňůru podel řeky, ale to nebejvá v mý režii.
No a nedávno se mi stala zase taková klasická příhoda. Vyrazila jsem na dlouhou odpolední procházku, byly to ty dny, kdy začínalo celkem mrznout, tak kolem -3 stupňů bylo, ale vítr jak ďas. No a já to nejdřív chtěla zkrátit, ale nakonec mi Anž hezky usnula a mě bylo líto jí vozit zase domů. Takže jsme tak procházeli krajinou, občas jsem měla tendenci zkusit Vila pustit i na volno nebo že by za sebou tahal šňůru, ale nakonec jsem neměla odvahu to řešit s kočárem. Byla to fajn procházka, v hlavě mi hrálo "na záchodě nejsi sám, je tam s tebou harmasan" furt dokola, zpívala jsem si to i nahlas, kdykoliv jsem měla za to, že jdu krajem úplně sama... no, když mě ta paní pak předbíhala, připadala jsem si trochu trapně... ale. jsem zvyklá..
No a jdeme domů. Ještě jsem se stavila pro kondenzovaný mlíko, protože mě chytla mlsná a vymyslela jsem si plán na super ňaminu. Jdem takovou sídlištní krajinou, takovou tou typickou panelák - zeleň se starym zrezlym hřištěm pro děti - panelák - kus zeleně - panelák - parkoviště - panelák... No a v těch místech se mi Vil nějak debilně zamotal vodítkem mezi ruce, kočár a spadly mi u toho snad i rukavice na zem. A když řešim tu vodítkovou hádanku a podávám si konec vodítka z ruky do ruky, Vil chytře zatáh. A... byl... volný. Kurvadráát, zařvala jsem na sídliště, jako správná matka s kočárem, a vrhla se po konci vodítka. Po tomhle výpadu teprve Vilovi došlo, že je volnej a řádně toho využil. Běhal tam zběsile mezi panelákama, kolem mě vždycky rychle proběh jen aby se mi moh řádně vysmát. Já tam stála s kočárem jak vopařená. K tomu se mi začla Anž budit a bylo potřeba s kočárem houpat, aby nebrečela. A taky už na mě pěknou dobu šla děsná potřeba čůrat. Boží. Sedla jsem si trucovitě na lavičku s tim, že až to Viláka přestane bavit, tak přijde sedne si vedle mě. Tahle domluva totiž vždycky nakonec funguje. No ale byla kláda. A čůrat. A dítě v kočárku.
Nakonec mě zachránila paní se psem, která šla okolo. Vidim jí procházet, tak za ní zběsile letim, jestli bych si nemohla pohrát s jejím pejskem, že by mi to mohlo pomoct nalákat toho svýho, kterej mi zdrhnul. No a ani jsem to nestihla doříct a Vil byl u nás. Sotva zbystřil, že si užuž hraju s cizím pejskem, začal mi to děsně závidět a chtěl se přidat.
A byl lapen. Běželi jsme domů a všechno hezky dopadlo.
Až na to, že jsem si nestihla sundat spoďáry.
Comments
Post a Comment